Domorodci

Každá země má svoje kouzlo a každá země je úplně jiná, než jaké je vaše očekávání, když se chystáme na cestu.

   Původními obyvateli tropických deštných pralesů Malajsie jsou tzv. Orang Asli neboli Lesní lidé, (i nám známý orang utan  je v malajštině „lesní muž“) a jsou spolu s malajskou národností řazeni do skupiny „Synů země“ - na rozdíl od malajských Číňanů nebo Indů.

Nejstarším, původním obyvatelstvem Malajského poloostrova jsou negritské kmeny Semangů, lidé malého vzrůstu, kudrnatých vlasů a s širokými nosy. Jejich skutečný původ je neznámý. Do Malajsie přišli před 8 tisíci lety. V současné době většinou pobývají na severovýchodě a severozápadě a jsou považovány za kočovné kmeny. Nemají psaný jazyk, ale jejich vysoká inteligence jim umožňuje ovládat mnoho „kmenových“ dialektů. Jsou plaší a v případě konfliktů raději utíkají, než by bojovali. Mnozí dnešní stařešinové byli ještě zamlada legendárními lovci lebek, praktikovali také například kanibalismus. Vedli kočovný život v hlubinách džungle, živili se převážně lovem, zvířata či nepřátele zneškodňovali jedovatými šípy vystřelovanými z foukačky. Jiní se usídlili v tradičních dlouhých domech na kůlech, kde žila pohromadě celá vesnice včetně domácích zvířat. Lebky usmrcených nepřátel tvoří dodnes hlavní „výzdobu“ mnoha těchto zvláštních obydlí, označovaných v angličtině výrazem„longhouse“ dlouhý dům.

Velká část z nich byla v posledních letech pod tlakem civilizace a vlády, která už mnoho let vede asimilační kampaň, jejíž cíl je začlenit Orang Asli mezi ostatní obyvatele Malajsie, do současné civilizace. Nabízí jim slušné bydlení, práci a dobré zajištění rodin. Úřadům v Kuala Lumpuru se doposud podařilo z původního stylu života jen část původních obyvatel. Menší část se dodnes skrývá v pralesích ve vnitrozemí a odmítá jakýkoli kontakt s civilizací. Dnes se jejich počet odhaduje na dva tisíce osob, z nichž zhruba dvě stě žije v národním parku Taman Negara, a to stále svým jednoduchým původním způsobem života. Jsou schopni komunikovat malajsky, ale mezi sebou si nadále uchovávají svůj vlastní jazyk. Dnešní generace je možná ta poslední, která ještě žije způsobem, který zdědila po svých předcích. Prohlašují s hrdostí, že televize, automobily a drahé oblečení ke štěstí nepotřebují a že smyslem života je pro ně zachování vlastní identity a kultury. A tak občas u některé vesničky zastaví mikrobus, z něho vystoupí několik turistů, aby si svými fotoaparáty zvěčnili toto dočasné „přírodní muzeum“, jehož součástí jsou zatím i oni.

Malajsie národní park Taman Negara prosinec 2005

   V parku jsme navštívili malou vesnici s několika rodinami. V době naší návštěvy, byli dvě rodiny už dva měsíce pro sambalové dřevo. Jejich návrat se očekával každým dnem.

Kmen Batek (tak se nazývají) nebo spíš naše rodina, se skládala z šéfa – dědy, asi 45 až 50tiletého muže, syna dvou dcer a vnoučátka.

Nezakládají stálé osady, živí se jako lovci a sběrači. Na jednom místě v džungli pobývají Batekové dva nebo tři měsíce, dokud v okolí nevytěží ratan. Pak se přemisťují a vracejí se až za dva tři roky, když surovina pro výrobu příbytků opět doroste.

Tábor či vesnici si staví většinou na břehu řeky. Která je jedinou dopravní tepnou v džungli. Po ní mohou křižovat jako mi autem po silnici.

V případě úmrti musí vesnici vždy opustit a přestěhovat. Dítě pohřbí do země a dospělého člověka do větví na zbudovanou plošinu v koruně stromu. Ale na druhé straně řeky, aby jim duchové zemřelých nemohly škodit. Do vesnice, kam přišla smrt, se už nikdy nevrátí. Když někdo vážně onemocní, náčelník s pomocí démonů pralesa vyrobí léčivou medicínu z rostlin. Tento šaman také rozhodne, jak dlouho bude postižený asi žít. Když se smrt přiblíží na několik dnů, přenesou ho ostatní dále do džungle, kde ho položí do vykopané díry, obloží jídlem a vybaví velkým nožem na obranu proti zvířatům. Pak se příslušníci kmene vrátí do osady a čekají třeba týden, zda se nemocný nezotaví a sám se neobjeví. Pokud ne, kmen se opět přestěhuje a původní místo už je pro něj tabu.

Oheň umějí rozdělat bez pomocí zápalek či zapalovače. Do klacku udělají otvor (přibližně uprostřed), kam vloží kousek suché trávy či houby – troud. Vezmou rákosový stvol asi 50cm dlouhý, jeden konec vloží do otvoru s troudem a na druhý konec přiloží rukojeť. Stvol dále omotají tětivou malého luku. Začínají pomalým tahem luku, postupně zrychlují a za 10 – 15 vteřin přidají pod otvor stébla suché trávy. Rozfoukají, přiloží slabé klacíky a oheň je na světě. (Jiříkovy  to půjčily ať si to vyzkouší… a on jim to zlámal.)

Loví ptáky, jeleny. Ryby dnes už nechytají do pastí, ale převážně na háček a do sítí. Lovily divoké prasata, ale Malajci si stěžovaly vládě a ta jim to prostřednictvím správy parku zakázala. Vydaly zákaz lovu. Ale zákaz ne zákaz hlad je silnější. Hoňte a pokutujte někoho v džungli, když se tam narodil. (Malajci jsou z 90 % muslimy. Zřejmě zde platí nepsaná dohoda o soužití kmene s turistickým děním v parku. Batekové mohou nadále v parku žít svým životem, do kterého jim nikdo moc nemluví. Na oplátku a určitě za poplatek hrazený správou parku nechávají turisty, aby jejich vesničku navštěvovali a pod vedením místního průvodce pozorovali jejich život.)

Dříve patřily pralesy parku Taman Negara jim, dnes by se dalo říci, že oni patří národnímu parku.

Ptáky, opice loví foukačkami s otrávenými šipky, namočené v jedovaté šťávě stromu ipo. Jsou různě účinné. Nejčastěji se používají v koncentraci, která lovené zvíře jen omráčí. (Lovec pak musí úlovek rychle najít a zabít.) Ty přechovávají a přenášejí v bambusovém pouzdře, kde jsou další bambusové stébla, do kterých vkládají jednotlivé šipky. Ty jsou z vyhlazeného dřívka o tloušťce špejle, ucpávku mají z balzy. Jako smirkový papír pro vyhlazení šipek se používá velmi hrubý list, dokonalá náhražka brusného materiálu.

K vystřelování samotných šipek používají 1,5 až 2m dlouhé foukačky. Ty se skládají z několika dílů do sebe zasouvacích. Z vnitřní hubené části, která je dlouhá jako samotná foukačka. Na tu se nasazují venkovní tuby, dvě až tři. Konec je tvořen z náustku, černé koule z přírodního kaučuku. Po výběru vhodného materiálu (bambusu) ji vyrábějí asi týden. Foukačky si velice cení. Tou dokáží zasáhnout šipkou cíl i na pár desítek metrů.

Jeden muž loví, střílí a další jeden či dva pozorují zasaženou oběť. Strefují se do hlavy, zadečku či nohou. Zasažené místo či končetinu odříznou a vyhodí. Nekonzumují. (Na rozdíl od jihoamerických indiánů je již jed účinkuje v krvi, ale po při pozření v (žaludku) nemá žádný účinek.

Při náhodném kontaktu s otrávenou šipkou, konzumují čerstvé horní výhonky mladých banánovníků.

Dnes chodí obuti do „větnamek“, ale při lovu chodí zásadně bosi.

Jako medicínu proti různým vyrážkám používají modré kapradí. Rozmělní, pokryjí místo s vyrážkou a nechají působit.

Vesnice se skládá jen z několika chýší, vyrobených z ratanových listů. Střechu pak ještě překryjí kusem igelitu, jenž si náramně pochvalují. Do chýše jim pak už nezatýká. (průvodce nás nabádal ať pouze nahlédneme do obydlí, ale nevstupujeme).

Dnes už většinou nepoužívají tradiční nádoby, ale plastové. Tak se kolem povalují kanistry, PET láhve a lavóry, různých velikostí a barev různém stupni poničení.

Kolem chýší běhá také několik slepic. Víc domácích zvířat nemají. Maximálně několik ptáků chycených živých a zavřených v kleci z ratanu. Taková místní obdoba ledničky.

Tamar Negara

Tamar Negara je jeden z nejkrásnějších národních parků v Malajsii. Leží ve středu poloostrovní části Malajsie. Rozkládá se v provinciích Pahang, Kelantan a Terenganu na území o rozloze 4.343 kilometrů čtverečních. Nejnavštěvovanější část parku leží právě v provincii Pahang. Slova Taman Negara znamenají v malajštině národní park. Park založený roku 1937, je nejstarší v Malajsii a patří mezi největší přírodní rezervace jihovýchodní Asie. Jeho původní, nejspíš pracovní název mu už zůstal. Chráněné území je jedinečný pro svoji faunu a floru. Žije zde spousta ohrožených druhů zvířat, sloni, leopardi, nosorožci, tapíři, spousta druhů opic, hadů a ještěrek. Dodnes umožňuje přežití asi 70 až 120 dospělým tygrům a jejich mláďatům. (V Malajsii každý, kdo je obviněn ze zabití tygra (pytláctví), může být odsouzen k pokutě ve výši až 4.000 dolarů a pěti letům vězení.) Zdejší deštný prales je jedním z nejstarších a nejhůře prostupných na světě.

Navíc kromě jedné 13kilometrové trasy nemá park Taman Negara žádné pořádné silnice, vždyť je to také jeden z nejhůře prostupných národních parků na světě. Navíc ohromné a silné kmeny stromů drží v místní mělké půdě jen velmi slabě, takže se často stává, že spadnou.